Většina z vás ví, jelikož jsem se tím nikdy netajila, že severské země byly mou srdcovkou už od základní školy. Strašně jsem chtěla navštívit Helsinki, všude jsem malovala finské vlaječky. Milovala jsem prohlížení si fotek norské přírody. A do Osla jsem se zamilovala na první pohled. Už z obrázků jsem věděla, že tohle město jednou musím vidět. A stalo se tak.
Vlastně už ani nevím, jak dopředu jsme se rozhodli, ale v srpnu jsme měli vše zařízeno a zbývalo jen odpočítávat dny, později hodiny. Den před odjezdem byl divoký. Dostat se z Prahy na Moravu, předat naši králičí holčičku na hlídání, zhlédnout Výměnu manželek a pokusit se spát. Spánek moc neklapnul. Spíš vůbec. A tak už cestou do Katowic na letiště jsem byla jako časovaná bomba. A tou jsem zůstala až do Osla.
Polské letiště pravděpodobně už nikdy nevyužiju, pokud bude jiná možnost. Personál, který si myslí, že každý umí polsky byl opravdu něco na mě. Při vzletu jsem byla opravdu šťastná, že Polsku dávám zas na nějaký čas sbohem. Přistání proběhlo v klidu, ukápla mi slza štěstí a najednou jsem stála na norském letišti a nevěřila.
Byla jsem unavená, protivná a nebylo mi úplně nejlíp a děsila mě představa dlouhého čekání na vlak ze Sandefjordu do Osla. Naštěstí nás na nádraží vezl moc milý pan řidič a poradil nám, že není od věci zkusit se zeptat průvodčího, zda nás vezme dříve. Měli jsme jízdenky na jedenáctou, ale pan průvodčí byl moc milý sympaťák a poslal nás do vlaku. A tak jsme jeli o hodinu dříve.
Norské vlaky jsou úplně jiná liga, než ty naše. Cesta se táhla podél nádherné přírody, roztomilých barevných domečků a sem tam proběhla nějaká industriální oblast. Po necelé hodině a půl jsme se ocitli na hlavním nádraží v Oslu. Přesunuli jsme se do našeho nejútulnějšího airbnb, snědla jsem své sushi a další v plánu byl spánek. Byla jsem už opravdu vyřízená, takže postel byla naprostým vysvobozením.
Večer po probuzení probíhal poklidně. Co bych ale vypíchla je to, že jsem se naprosto zamilovala do koblížků s vanilkovou náplní. Proč se tomu tak divím? Koblížky nemám vůbec ráda a pravděpodobně si dám koblihu až při příští návštěvě Osla.
Následující den jsem byla sice vyspaná, ale trvalo mi asi tři hodiny, než jsem se probrala. Každopádně, vrhli jsme se na prohlídku města. Hned první zastávka byla naprostý skvost. Frogner park a za ním se skrývající sochy Gustava Vigelanda. Ty sochy měly opravdu něco do sebe, vyjadřovaly různé lidské emoce a asi to místo miluju, i když jedinou sochou, kterou si pamatuju opravdu živě je vztekající se mimino.
U parku byla také kavárna, kde jsem napsala pohledy, vypila horkou čokoládu a mohli jsme vyrazit vstříc dobrodružství. Pokračovali jsme královským palácem, od kterého se jde do centra proslulou hlavní třídou Karl Johans gate. Když jsem četla Šlehačková oblaka od Terezy Salte, představovala jsem si tuhle třídu trochu jinak. Ale příjemně mě to překvapilo a měla jsem potřebu fotit si každý architektonický počin, každý strom a kdybych mohla, vybagruju si kus půdy a odvezu jej do Prahy.
Naše cesty vedly přes divadlo až k přístavu. Ale o tom zase příště. A věřte, že příští článek bude ještě plnější lásky než je tento. Už jen z toho důvodu, že nebudu psát o polském letišti.
Cool. I was here.
OdpovědětVymazatneo :)