Stále nechápu, jak už bezmála čtyři roky můžu považovat za středobod svého vesmíru člověka s nosánkem nahoru a srovnávat s ním každého, kdo se kolem mě jen mihne a pokusí se o nějaký bližší kontakt. Občas z toho opravdu blázním, schovávám slzy za úsměv, doma pláču, křičím a srdce mě bolí, jako by na něm bylo pověšeno dvacet tun kamenů. Pak se vše otočí a já si říkám, jak ho dokážu nenávidět, být na něj zlá a zapomenout. Je to vlastně takový bludný kruh, ze kterého nejde ven a když už jsem u pomyslného východu, dotyčný jako by mě vzal do náruče a odnesl zpět do středu onoho kruhu a řekl, ať zkusím utéct znova. Pak jsou taky chvíle, kdy už jsem skoro za dveřmi toho východu, ale něco z kruhu na mě volá, že sama vím, že odejít nechci. A tak se vrátím dobrovolně.
Hodně často mi v hlavě blikne otázka, zda je to ještě láska, nebo nějaká forma posedlosti. Něco jako droga, bez které sice můžete žít, ale s ní je přeci líp. Nic, kromě pár ranek na srdci nestojí, ale dokáže vyvolat všechny skvělé pocity světa. A svým dojezdem celou mou osobu zbourá jako domeček z karet. A výsledek dojezdu můžete právě vidět na mně. Asi miliarda slz ukrytá za úsměvem a smíchem, který je sice v daný okamžik upřímný, ale v hlavě se dějí takové věci, že smích utichne a já mám chuť zavřít se do své bubliny, stát se neviditelnou a hlavně se s nikým nebavit.
Samozřejmě nemyslím, že za popsaným stavem stojí jen jediná osoba, ale svůj podíl na tom má a já vlastně ani nevím, jestli mu být vděčná za ten skvělý účinek při nástupu drogy, nebo ho proklínat za dojezd, při kterém se mísí další problémy, stává se z nich jedna velká koule, která se usadí v mém mozku a moje tělo má pocit, že vybouchne. V tu chvíli z mých očí musí vyzařovat jediná věc. A to ta, že nenávidím celý svět.
Možná bych měla vyhledat odbornou pomoc, ale vše přikládám neopětované lásce (sakra, to zní trochu jakoby mi bylo 13), stresu a několika idiotům kolem mě. Stále věřím, že jednou konečně bude líp a já s tím vším přestanu bojovat a stane se ze mě silnější osobnost, která bude nad věcí tak jako středobod mého vesmíru.
Miluju? Nenávidím? Nevím. Ať je to jak chce, za žádnou cenu se toho nechci vzdát, i když mě to tolik ničí. Zavírají se mi únavou oči, ale já stále čekám. Čekám na něco, co už nemusí nikdy přijít. Je to bláznivé. Šílené. Ale občas tak uspokojující, že všechno ve mně zapomene na ty špatné stránky. To hřejivé objetí, ten neskutečně vtipný smích, ty hodiny, kdy dokážeme mlčet a to ticho nás naplňuje. Už vím. Nikdy to nahlas nevyslovím. Nikdy to nikomu do očí nepřiznám.
Miluju.
Nevím, jaký smysl tento text má, ale třeba to někomu dokáže vysvětlit mé divné chování.
Brzo se určitě ozvu s něčím pozitivnějším.
