Leave it all behind you.

Slíbila jsem pokračování článku. Tak jsem k tomu konečně usedla, přinesla si k tomu mangový sorbet, kterého je už půlka pryč a já píšu teprve druhou větu. Jak typické.

Skončila jsem někde u přijetí na vysokou. Pár dní po přijetí jsem se svou kamarádkou odjela na týden do Chorvatska. No, myslím, že to břicho, které teď mám jsem si přivezla právě odsud. Tedy, aby nedošlo k nějakému nedorozumění - chorvatské porce jsou na mé poměry vážně obrovské, zmrzlina hrozně dobrá a víno... no, víno k mému životu přeci patří. Ale jinak to bylo úplně super a kdybych mohla, zůstanu tam napořád. 

Nějak mi to psaní nejde, tedy.. nejde mi nějak být pozitivní a potřebuju si postěžovat. Nikoho kolem mě to nezajímá a sama si už připadám otravná. Pořád jsem tak nějak přemýšlela, jak to podat. No, nebudeme chodit kolem horké kaše.

Ukončila jsem to. Celé mě to tak strašně ubíjelo, ničilo a začínala jsem se občas bát sama sebe. Teda, oficiální konec je to jen z mé strany, jelikož jsem nedostala žádnou odpověď. Abych se přiznala, bude to čtrnáct dní a těch prvních pár dní po tom, co jsem to udělala bylo strašných. Měla jsem chuť co minutu vzít telefon a vrátit všechno zpět. A to nutkání mám doteď, ale možná se to lepší, i když na nějaké závěry je strašně brzy. Každopádně, stále je to těžké. Co si budeme povídat, nekontrolovatelné záchvaty pláče jsou na denním pořádku. Otázka, jestli jsem něco udělala špatně taky. A v mé hlavě je zase to zkurvené: "Kdyby..."

Kdybych si vše uvědomila o pár měsíců dřív...
Kdybych mu tenkrát přece jen dala šanci...
Kdyby v tom nebyly žádné překážky...
Kdyby mě miloval...
Kdyby....

Nebudu nikomu lhát, že už k němu nic necítím, když to není pravda. Pořád ho budu přede všemi bránit a obhajovat, protože mě toho spoustu naučil. Naučil mě milovat. Milovat někoho i přes nedostatky a všechny překážky, které v tom kdy byly a budou. Vždycky jsem myslela, že mě to naučil někdo úplně někdo jiný, ale ne.

Musím tenhle článek ukončit.