Na podzim Evanescence oznámili koncert v Praze v rámci nového alba Synthesis. Do oběhu vypustili krom běžných vstupenek také dvě kategorie VIP. První obsahovala snad soundcheck a nějaké další věci? Nevím, nebudu kecat blbosti. U druhé byl výčet výhod mnohem větší. Tím největším plus bylo ovšem setkání s kapelou.
Jak už jsem v jednom z předešlých článků psala, myslela jsem, že si koupím běžný lístek a budu kapelu stalkovat po Praze (to je mi podobné!). Jenomže jsem si řekla, že na takovou příležitost jsem čekala dvanáct let a byla by škoda jí nevyužít. Lístek stál necelých devět tisíc, s čímž se přiznám, mi musel pomoci táta a jsem mu dodnes neskutečně vděčná. Někdo se mě ptal, zda mi to nepřijde nefér vůči ostatním fanouškům, kteří si to dovolit nemohou. Nepřijde. Občas to tak prostě chodí. Budou mít příležitost příště.
Už týden před koncertem jsem byla jak smyslů zbavená. Nervózní, natěšená, šťastná a takhle pořád dokola. Jediné štěstí bylo, že oblečení jsem měla vybráno dost dopředu. Večer před koncertem jsem napsala dopis, nabalila taštičky s dárky pro Amy a kapelu a mohla jsem jít spát. Docela se divím, že se mi povedlo usnout.
V sobotu jsem se probudila a věděla, že je to tu. Den, na který jsem čekala příšerně dlouho a neuměla si představit, jak to bude probíhat. Několik let jsem si v hlavě připravovala, co Amy povím a podobně. Už ve dvanáct jsem pobíhala po bytě v tričku a punčochách, stokrát se nechávala ujišťovat, že nevypadám, jak kdybych utekla z blázince (což o to, že mě tam o pár hodin později téměř odvezli) a byla strašlivě nervózní. Venku bylo snad minus sto stupňů, lidi se na mě podivně dívali, čekání na metro na Ípáku bylo nejnekonečnější čekání dne a když jsem tohle všechno překonala, dojela jsem na Vyšehrad, kde už bylo několik lidí. Čekali jsme venku asi dvacet minut, kdy v mé hlavě bylo jediné; fakt, že asi umrznu a Amy neuvidím.
Po nekonečném mrznutí jsme byli vpuštěni dovnitř, kde si nás zkontrolovali podle dokladů a dostali jsme balíček, který obsahoval podepsaný koncertní program, laminát na krk a podtácky s logem kapely. To vše v Evanescentní igelitce! :D
Po dalším úmorném čekání se nás ujala členka týmu Ev a zavedla nás na soundcheck. Pocit, kdy vejdete do sálu a Amy zrovna vyzpívává začátek refrénu Hi-Lo, ten je.. je to nepopsatelný pocit, který si neustále ráda připomínám s tím rozdílem, že už mi netečou slzy jako tehdy. Soundcheck byl opravdu autentický. Poté následoval přípitek s kapelou a v ten moment už jsem měla polozástavu srdce, jelikož všichni od nás byli maximálně tři metry. No a zlatý hřeb večera přijde právě teď. Focení. Setkání. Objímání.
Pevně jsem chytla své taštičky s dary a odhodlaně (rozuměj; s rozklepanými koleny) jsem se vydala vstříc splnění snu. Myslím, že jsem pozdravila, předala dárky (Jen a její: "Oh! Sweets! mi zní v hlavě dodnes) a stoupla si jak největší blázen naproti Amy. Spustila jsem o tom, jak jí za všechno děkuju, že ji miluju (což jsem řekla asi stopadesátkrát za dvě minuty), že jen díky tu stále jsem a... Následovalo objetí. Zničeho nic mě objala tak pevně a hřejivě, že i když to teď píšu, tak bulím jak při desetinásobném PMS. Řekla mi, že i ona děkuje, ale že to vše není jen díky ní, že i já na tom mám velký podíl a že jsem úžasná. V tu chvíli mi zatrnulo a jakoby okolní svět neexistoval. Ta slova, ze kterých jsem cítila opravdovou upřímnost mi zlepšují všechny špatné dny. U focení jsem jí taktéž musela obejmout a přála jsem si, aby to nikdy neskončilo. Další umačkávání už by mi bylo poněkud trapný, tak jsem s díky a posledním "miluju tě" odešla a hned se chtěla vrátit. S odstupem času mě trochu mrzí, že jsem se více nevěnovala i ostatním členům kapely, ale nešlo to jinak.
Poslední čekání se táhlo ještě víc, bolela mě záda, chtělo se mi spát a odpočítávala jsem hodiny a minuty do začátku koncertu. V dobu, kdy začali pouštět normální lístky jsem ovšem ožila, protože takovou přehlídku panoptika, to jen tak nevidíte! Džínové vesty, šusťáky a jiné speciality, to vše bylo k vidění. Nemám ráda hanění českých občanů, ale musím. Neumí se oblékat. Některé outfity mi přišly opravdu až nemístné, ale co se dá dělat. Dress code nebyl, takže jsem se nad tím mohla jen povznést a v duchu převracet oči na druhou stranu hlavy.
K samotnému koncertu můžu říct jediné. Byl dechberoucí. Evanescence ve spojení s orchestrem, neuvěřitelný Amyin hlas, božská Susie, která tohle všechno spáchala s nimi. Nechala bych si to líbit klidně každý den. Po koncertě jsem nebyla schopná slov a nejsem jich schopna ani teď. Byl to neskutečně silný a emocionální zážitek a jsem za něj neskonale vděčná.
Doufám, že se jednou bude opakovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat