One more wish, one more stop, one last touch before we hide and run...

Amy zjevně mluví o mém životě :D

Venku je právě tak trochu stormy weather a jsem malinko ovíněná, což mě zas nutí k mým výlevům. Jsem nějaká plná energie, protože jsem poslední tři dny prakticky prospala a nějak se nutila číst knížku, která mě vůbec nebaví, ale co. Strašně bych chtěla napsat nějaký smysluplný článek, ale myslím, že knížkou, která mě nebaví jsem skončila a nemám co dál sdělit. Když si tak čtu starší články, vidím, že jsem slibovala post z Londýna a taky ohlédnutí za Varšavou - řekněme si upřímně - toho se nedočkáme, protože... proč vlastně? 

Ale abych něco řekla k Londýnu. Bylo to tam naprosto skvělé, nejen samotné hlavní město, ale i Oxford, který mě, jako fanynku Harryho Pottera neskutečně okouzlil. Dále stojí za zmínku Stonehenge, nebo třeba Stratford, tam bylo moc hezky. Ale úplně nejlepší jsou britský supermarkety.Tedy, ony všechny supermarkety po světě jsou strašně super, kromě těch českých. Kdybych mohla, tak tam nakoupím všechno, protože tolik skvělých a pro ně naprosto běžných věcí tady nenajdete! Už teď se neskutečně těším, až se tam podívám znovu :) 

Poslední dobou potkávám strašně moc lidí, kteří jsou mi nějakým způsobem podobní. Někdy mě to začíná až děsit. Začínají mě potkávat i chvíle, kdy si nepřipadám jako nejhorší člověk světa a přijde mi, že jsem možná i k něčemu užitečná. Ale většinou tyhle myšlenky zase rychle přejdou a zavřu se zpět do svojí bubliny, ze které nejspíš nikdy nevylezu a nepustím k sobě nikoho, o kom se stoprocentně nepřesvědčím, že mého kreténismu nebude využívat!

A poslední zpráva dne? Za měsíc jsou prázdniny a pak už mě čeká jen pár měsíců někde, kde se mi otvírá kudla v kapse. Doufejme, že během těch pár měsíců přijde Feel It All Part 150 (pokud budou pokračovat tímto tempem.. pokud ne, tak Part 150 bude Antarktida a my se můžeme těšit na Part 320)  , vyjdou mi Nickelback a milion dalších lidí, kteří se rozhodnou přijet zrovna v mém maturitním ročníku, ono se jim to jednou vrátí! 

Už jsem ovíněná asi moc, ale celkem to pomáhá na nezastavitelný kašel. Mějte se! :* 

Ten pocit, když...

Nadpis bych raději použila pro něco jiného, ale bohužel to dnes jinak nejde. Pokud jsem někdy řekla, že jsem na dně, tak jsem na něm nebyla a beru to zpět. Včera se stalo něco, co hodně dlouho nepochopím. Nikdy mě takový záchvat pláče, sebevražedných myšlenek a podobně nepostihl. Až včera večer. Nedokážu si vysvětlit, co to bylo, ale je to pro mě momentálně to největší psychické dno, kdy už dál nemůžu, nejsem schopná slov, pohybu, absolutně ničeho. Přijdu si na tom tak špatně, že mám pocit, jakoby už nikdy nemělo existovat štěstí. Sesypalo se toho najednou tolik, že už jsem nebyla schopna to všechno unést a opravdu tohle nepřeju ani svému největšímu nepříteli. 

Jsem moc ráda, že existuje něco jako blog, opravdu.