Ještě v sobotu se mi absolutně nikam nechtělo, M. nakonec nejela a já si nějak nedokázala představit jak pojedu sama. Připadalo mi že to nezvládnu, ale nakonec jsem si uvědomila, že to byl přece jen pár let můj sen. V neděli jsem se vzbudila o půl sedmé, nedobrovolně se vyhrabala z postele a snažila se něco udělat s opuchlýma očima. Výsledek asi nebyl nic moc, ale nikdo nic neříkal tak jsem asi ještě jak mrtvola nevypadala. V deset jsem byla v Olomouci, odkud jel o čtvrt na jedenáct vlak do Prahy. Koupila jsem si pití a začal se mi hnusně stahovat žaludek, tak jsem si ještě radši koupila něco na jídlo abych to zajedla. Ve vlaku skoro nikdo nebyl. Napsala jsem A. (o tý jsem ještě nepsala, že.. dělala jsem jí doprovod, taky nechtěla jít sama:D) a každou zastávku jsem se modlila ať nikdo neleze do kupéčka, nesnáším to. Ale nikdo si tam nesedl, kupodivu mě ani na hlaváku nepřejelo metro a o čtvrt na jednu jsem byla v Holešovicích. A tady už začínají moje místy až šílený zážitky. Chytře jsem přišla k Tesle (já vím, že už se tak nejmenuje, ale mám pár krásných vzpomínek z Tesly tak mi to neberte) a jediný co jsem věděla bylo to, že Incheba je za ní. Tak jsem šla. Byl tam plot. Nechtělo se mi vracet tak jsem tím plotem jednoduše prolezla. Našly jsme se s A. a šly koupit nanuk. Potom jsme asi dvacet minut seděly u haly, ale bylo tam strašný vedro, tak jsme se rozhodly že půjdeme k zadnímu vchodu a počkáme na Ev. Nejdřív jsme to tam šly obhlídnout (viděla jsem Willovy bicí. Riskovala jsem život jen kvůli tomu abych je mohla vidět!:D). Potom jsme si sedly pod strom a čekaly. Nakonec přišli ještě tři lidi, kteří byli strašně fajn, tak jsme čekali s něma. Jedna slečna si mě pamatovala z Nightwish, já ji ale ne, škoda. Evanescence přijeli pár minut před čtvrtou. Dívali jsme se za plotem, nejdřív vylezl Terry, potom už si to nepamatuju. Ale Amy šla jako poslední, měla roztomilý modrý šaty a zamávala nám. Normálně mi to stačilo ke štěstí:D
Potom jsme si teda vzaly věci že jdeme aspoň za Timem a Terrym. Nejdřív jsem se nějak ocitla u Terryho, který neměl nic na psaní a musel všem ukazovat svou Vuittonku. Tak jsem rozklepanýma rukama vytáhla fixu (takovej ten pocit "to je Terry Balsamo a právě na tebe promluvil, hlavně klid") a Terry se mi konečně podepsal. Potom jsem šla za Timem, nastavila mu booklet a zapomněla jsem na fixu, která byla u někoho jinýho, půjčila jsem si propisku a Tim brblal jakože ne-e. Tak jsem začala šílet (samozřejmě v duchu) kde je moje fixa. našla se, Tim se podepsal a zeptala jsem se, jestli se se mnou vyfotí. "No problem". Ale tak hlavně že se šel podepisovat dalším lidem. Potřetí se se mnou už konečně vyfotil a odešel. Když v tom jsem si náhodou vzpomněla že mám v ruce krtečka a vlajku pro Amy. Tak jsem skoro řvala na Tima ať jí to dá. Dobře, přeháním, neřvala jsem. Ale cítila jsem se jak fanatik. Moje házení na podium by určitě dobře nedopadlo, tak jsem to vyřešila takhle. Potom jsme tam ještě čekali, jestli nepřijde Amy. No šel maximálně její manžel a ještě jednou Tim.
Část se zvukovkou vynechám, vždycky se naštvu. Kolem páté jsme šli k hale, lidi už neseděli což nebylo moc fajn a my přestaly s nějakou první řadou počítat. Nakonec jsme se dostaly dopředu (ne, to byste mě zbili, to tu rozepisovat nebudu:D) a do haly běžely jako jedni z prvních, takže jsme chytly místo v první řadě napravo přímo před Terrym. A myslím, že teď to vezmu rychle, protože mám výpadky paměti. Než přišla předkapela byl tam nechutnej vzduch, vedro a mně bylo na zvracení, tak jsem seděla na zemi a jsem ráda že to lidi tolerovali. Zachraňovaly mě žvýkačky. A vůbec.. dole byl lepší vzduch. Potom jsem si na chvilku stoupla, ale pocit podlamujících se kolen nebyl moc fajn tak jsem si sedla znovu a se mnou i dalších pár lidí. Česká předkapela Dying Passion mě nebavila, nudila jsem se a byla jsem ráda když jsem si potom zas mohla sednout. Ta půlhodina před Evanescence byla nejnekonečnější půlhodina za posledních pár let. Viděla jsem Terryho za podiem (ok, spíš jeho dredy), postupně se mi dělalo líp, křičeli jsme, tleskali a tak. A oni pořád nikde. Před půl desátou se konečně zhaslo a já tomu zase nevěřila. Nevěřila jsem tomu že se mi letos plní už třetí sen. A tenhle byl největší a musela jsem pro něho nejvíc z těch tří trpět.
Will zalezl za bicí, ozvala se Terryho kytara. První tóny What You Want. Stála tam. Zpívala. "Do what you what you want, if you have a dream for better..." Nechápala jsem to. Zase. Myslela jsem, že budu brečet hned co ji uvidím, ale ne.. jenom jsem tam stála a dívala se na ni. Byla tak strašně nádherná, nezpívala falešně jak někteří velice chytře tvrdili. Opravdu to byl ten blázen co háže s jídlem, dává jako dárky záchody a podobné šílené věci? Další byla Going Under. V jedný ruce jsem držela mobil, v druhý foťák (dvě rozmazaný fotky jsou ale fakt super!) a strašně jsem křičela. Miluju jak Amy nechává lidi křičet "Gooooooooiiiing undeeeeeeeeeer". Najednou Amy na chvilku odešla, přiletěla tam s čímsi co připomínalo vlajku (a ano, je mi už opravdu trapný to všude psát.), roztáhla ji a já málem spadla na zem podruhé. Tim by si zasloužil poděkování na stopadesát stran, že pochopil moji angličtinu, předal to Amy a ta tam s tím přišla, haha. Asi vám to připadá totálně bez emocí, ale já nemůžu.. asi bych se zase rozbrečela. Ten pocit že má Amy Lee v ruce něco, co jste ještě před pár hodinami měli v ruce vy. Moje jediná reakce byla: "panebože..." Myslím, že všechno vystihly ty slzy co mi tekly až do konce koncertu. Když Amy začala hrát My Immortal a zpívala celá hala, bylo to ještě horší. Divím se, že jsem Inchebu nevytopila. Omlouvám se, ale ten pocit nejde popsat slovy. Bylo to prostě neskutečný. Najednou byl konec, tak strašně rychle to uteklo. Připadalo mi to jako pět minut. Musely jsme si sednout a pořádně to rozdýchat. Škoda že jsem nemohla potom vůbec vstát jak mě bolely nohy a záda.
Šly jsme na metro, tam jsme se rozloučily. Když se metro rozjelo, málem jsem ho celý prolětěla. Jsem idiot, mám se držet. Když já musela psát ty smsky jak Amy byla úžasná a to pití jsem z ruky taky odmítala pustit. Na hlaváku jsem spočítala Emppíky (fakt tam je strašně moc reklam na MOR!:D) a šla do vlaku kde jsem se hodinu pokoušela připojit na nějakou wifi a když se mi to konečně podařilo tak vlak odjížděl. Až do Kolína jsem jak blbeček čekala až přijde průvodčí abych mohla konečně spát. Radši jsem to neměla dělat, potom jsem nemohla zase vstát. Kolem čtvrté jsem dojela domů a skoro hned jsem usla. A 17.6.2012? Ikdyž to mělo pár chyb a "někdo" mi tam strašně chyběl, byl to nejlepší den mýho života! Už by mohli přijet znova. A víte co bylo nejhorší? Rozčesat vlasy.
Potom jsme si teda vzaly věci že jdeme aspoň za Timem a Terrym. Nejdřív jsem se nějak ocitla u Terryho, který neměl nic na psaní a musel všem ukazovat svou Vuittonku. Tak jsem rozklepanýma rukama vytáhla fixu (takovej ten pocit "to je Terry Balsamo a právě na tebe promluvil, hlavně klid") a Terry se mi konečně podepsal. Potom jsem šla za Timem, nastavila mu booklet a zapomněla jsem na fixu, která byla u někoho jinýho, půjčila jsem si propisku a Tim brblal jakože ne-e. Tak jsem začala šílet (samozřejmě v duchu) kde je moje fixa. našla se, Tim se podepsal a zeptala jsem se, jestli se se mnou vyfotí. "No problem". Ale tak hlavně že se šel podepisovat dalším lidem. Potřetí se se mnou už konečně vyfotil a odešel. Když v tom jsem si náhodou vzpomněla že mám v ruce krtečka a vlajku pro Amy. Tak jsem skoro řvala na Tima ať jí to dá. Dobře, přeháním, neřvala jsem. Ale cítila jsem se jak fanatik. Moje házení na podium by určitě dobře nedopadlo, tak jsem to vyřešila takhle. Potom jsme tam ještě čekali, jestli nepřijde Amy. No šel maximálně její manžel a ještě jednou Tim.
Část se zvukovkou vynechám, vždycky se naštvu. Kolem páté jsme šli k hale, lidi už neseděli což nebylo moc fajn a my přestaly s nějakou první řadou počítat. Nakonec jsme se dostaly dopředu (ne, to byste mě zbili, to tu rozepisovat nebudu:D) a do haly běžely jako jedni z prvních, takže jsme chytly místo v první řadě napravo přímo před Terrym. A myslím, že teď to vezmu rychle, protože mám výpadky paměti. Než přišla předkapela byl tam nechutnej vzduch, vedro a mně bylo na zvracení, tak jsem seděla na zemi a jsem ráda že to lidi tolerovali. Zachraňovaly mě žvýkačky. A vůbec.. dole byl lepší vzduch. Potom jsem si na chvilku stoupla, ale pocit podlamujících se kolen nebyl moc fajn tak jsem si sedla znovu a se mnou i dalších pár lidí. Česká předkapela Dying Passion mě nebavila, nudila jsem se a byla jsem ráda když jsem si potom zas mohla sednout. Ta půlhodina před Evanescence byla nejnekonečnější půlhodina za posledních pár let. Viděla jsem Terryho za podiem (ok, spíš jeho dredy), postupně se mi dělalo líp, křičeli jsme, tleskali a tak. A oni pořád nikde. Před půl desátou se konečně zhaslo a já tomu zase nevěřila. Nevěřila jsem tomu že se mi letos plní už třetí sen. A tenhle byl největší a musela jsem pro něho nejvíc z těch tří trpět.
 |
| kvalitka:D |
Šly jsme na metro, tam jsme se rozloučily. Když se metro rozjelo, málem jsem ho celý prolětěla. Jsem idiot, mám se držet. Když já musela psát ty smsky jak Amy byla úžasná a to pití jsem z ruky taky odmítala pustit. Na hlaváku jsem spočítala Emppíky (fakt tam je strašně moc reklam na MOR!:D) a šla do vlaku kde jsem se hodinu pokoušela připojit na nějakou wifi a když se mi to konečně podařilo tak vlak odjížděl. Až do Kolína jsem jak blbeček čekala až přijde průvodčí abych mohla konečně spát. Radši jsem to neměla dělat, potom jsem nemohla zase vstát. Kolem čtvrté jsem dojela domů a skoro hned jsem usla. A 17.6.2012? Ikdyž to mělo pár chyb a "někdo" mi tam strašně chyběl, byl to nejlepší den mýho života! Už by mohli přijet znova. A víte co bylo nejhorší? Rozčesat vlasy.
Mějte se:)
