We're so different now.

Mám pocit, že pocit méněcennosti už není jen pocit. Jakoby už nikdy nic nemělo být tak, jak bývalo. Kdyby mě to vše štvalo chvíli, neřeknu ani slovo a držím se. Je to ale čím dál horší a už mě to vlastně ani tak neštve, jako mi to rve srdce. Nevěděla jsem, jestli se tady vůbec na něco takového rozepisovat, ale vlastně neexistuje člověk, který by mě vyslechl. A upřímně? Ani s tím nikoho otravovat nechci, protože vím, že problémy by se měly řešit přímo.

Nevím, jestli jsem na tohle moc srab, nebo se toho tolik bojím. Nedávno jsem četla mou oblíbenou povídku, když v tom jsem narazila na větu, která celou mou situaci vystihuje. Tolik jsem ji chtěla zkopírovat a dotyčným jim poslat, ale byla bych já ta špatná. A to nechci.

Cítím se fakt hloupě, když každý den zadržuju slzy a jsem strašně nepříjemná a zlá, protože se bojím, že o někoho přijdu a něco uvnitř mě se na to takhle připravuje a myslí si, že mi pak dotyční nebudou chybět. I teď, když to píšu, mám na krajíčku, protože je pro mě naprosto nepředstavitelné žít bez osob, které byly tak dlouho součástí mého života. Třeba je to mnou a nedokážu pochopit, že i dlouholetí přátelé musí jít před láskou stranou. Nevím.

Možná někomu začnu chybět, až prostě odejdu. A možná taky ne. Nebylo by to poprvé, ani naposled.

God grant me the serenity, to accept the things I cannot change.

Courage to change the things I can,and wisdom to know the difference.

Cítím se špatně. Fakt hodně špatně, i přesto, že k tomu nemám důvod. Měla bych, kdybych na dotyčnou osobu zvýšila hlas, ponížila ji, cokoliv. Neudělala jsem to. A přesto se cítím jako idiot, který nemá úctu k lidem. Je hodně těžké člověku vysvětlovat, že nemá určité věci už dělat. Může mu to vysvětlovat sto lidí, ale stejně se nepoučí a hádky vzniknou znova. A znova. A pro jistotu ještě jednou. Mrzí mě to. Strašně. Každý den víc a víc.

Omlouvám se za až tak neobvyklou snůšku keců, ale musela jsem. Tohle je prostě jediné místo, kde můžu napsat cokoliv, protože sem chodí opravdu jen lidé, u kterých vím, že jim můžu věřit a nic z tohoto nepoužijí proti mně. Jsem tak ráda že vás mám. Nedokážu vám to poslední dobou říct, napsat v jakémkoliv blížším kontaktu, protože i tyhle věci se bez pardonu serou. Tak to píšu sem a vy, kteří sem chodíte to jistě víte, ale z nějakého důvodu mám potřebu to napsat a společně s tímto se vám omlouvám, že vám asi nikdy nevysvětlím první odstavec. Je to maličkost, ale pro mě je to momentálně problémem světa.

Abych přešla k trochu pozitivnějším věcem a věřte, následující věta bude celkem paradoxem. Včera jsem se tak při opakování si ekonomiky vymyslela, že se přidám do projektu #100happydays na Instagramu. Asi všichni víte o co se jedná, tudíž nic osvětlovat nemusím. Nevím kdy začnu, protože na dnešním dnu byl jediný vyfotitelný šťastný moment ten, kdy jsem jedla. A jídlo jsem nevyfotila. Překvapivě, když vše zmizí vždy během pár sekund :D Možná zítra. Možná ještě dnes. Uvidím.

A když jsem psala o té ekonomice, dneska jsem se fakt celkem cítila. Možná se to fakt stane mým oblíbeným předmětem. Možná i účetnictví se může přidat. Ale to jen možná. Spíš ne.

Mějte se :) 

Insanity.

Princeznička.

Proč mám sakra potřebu všechno nechávat na poslední chvíli a pak se trápit, nespat, nejíst a tak? Kdybych měla jednu superschopnost, bylo by to něco jako "mávnutím ruky zrušíme účetnictví". Naštěstí momentálně už se blížím ke konci, teda doufám a hned jak mi to vyjede z tiskárny, tak to schovám a půjdu se válet do postele.

Mám za sebou státnice z angličtiny. Dalo se to. Mít jiné téma, tak bych asi ztroskotala, ale i tak si myslím, že maturita bude hračka. Alespoň z jednoho předmětu, když ostatní mi asi dají zabrat, což mi připomíná, že o prázdninách, i když ne zrovna s nadšením, se pustím do povinné četby.
Poslední dobou mi píšou samí divní lidé. Ať už je to bývalá přítelkyně vašeho bývalého přítele, nebo chlapec, který si vás jen tak přidá do přátel a rázem je s vámi kamarád. No budiž, ale já se nechystám nikoho nového poznávat, na to jsem až moc sociopat.

Za necelý měsíc nás čeká Masters of Rock, na což se hrozně těším, protože po třech letech uvidím milované Nightwish, poprvé uvidím překrásnou Sharon den Adel z Within Temptation a tak. Hlavně se těším na to nekonečno srandy při stavění stanu, večerních dýcháncích, nočních strastech a tak dále. Už méně pozitivní je to, že se tam chystá také člověk, který mi hodně ublížil, srazil mi sebevědomí ke dnu a bojím se, že až ho potkám, vše se mi vybaví a... ne, mysleme pozitivně, není možnost abych jej potkala! :)

Za 4 měsíce a 6 dní nás také čekají Nickelback, což je pro mě úplně nepředstavitelné a nemožné, že se to prostě opravdu stane! To je tak, když se zmíníte před svou skvělou spolužačkou (ahoj! :D) a najednou máte parťáka na koncert. Je super zjistit, že v té třídě nejste úplně sami a je tam někdo, kdo je stejný magor jako vy <3

Za necelých 14 dní po Nickelback se pojedeme podívat na Epicu a Eluveitie, kam se taky moc těším, kdyby tam ovšem nebyla osoba, kterou jsem zmínila výš, bylo by to mnohem lepší, ale tak co... přežijeme!

Za 6 dní to bude 3 roky ode dne, kdy tu koncertovali Evanescence (připomeňme si to zde). Tolik mi chybí. V ten den se mi povedlo něco neskutečného a jsem na sebe strašně hrdá dodnes. Pořád mám každý okamžik před očima, když moje princezna vystoupila z tourbusu a zamávala nám. Miluju ji a jednou ji obejmu a zdar.
Chtěla jsem napsat ještě něco, ale už se mi to zdá dlouhé a mám pocit, že tak dlouhý článek jsem za svou blogovou existenci do deníčku ještě nenapsala. Vše je jednou poprvé.

Ozvu se po vysvědčení. Nebo po mástrech. Možná v září.

<3