Po dlouhé době. Konečně jsem si našla chvilku času, na intr jedu až zítra, tak ten volný den využiju tím, že napíšu tohle. Nečekejte něco úžasného, nějak jsem vyšla ze cviku a dělá mi problém napsat i název článku, ale doufejme, že to bude lepší. Tak.. jdeme na to.
Na Tarju jsem se těšila už od července, kdy jsem tak nějak omylem objednala lístky. Čas se hrozně táhl, poslední týdny ubíhaly hrozně pomalu, ale i přesto jsme se s A. dočkaly. Byla sobota, půl šesté, zvonil mi budík, ale mně se absolutně nechtělo vstávat, takže jsem z postele vylezla asi v šest, což byla chyba. Nestihla jsem si ani pořádně vyžehlit vlasy, rychle na sebe navlékla sukni a doufala, že punčochy vydrží aspoň prvních pár hodin co budeme venku. Vzala jsem taštičku s dárkama pro Tarju (hrnek s Krtkem, růžový slon a dopis) a vyrazila na nádraží. Už když jsme dojely do Olomouce, musely jsme se rozhlížet jestli neuvidíme podezřelého člověka, vypadajícího aspoň trochu tarjofilně. Nikde nikdo.
