No words.

Už nezabírá ani tumblr terapie.

#killmeplease 

Come and rescue me. I'm burning, can't you see?

První pořádný brain storming je tady. Poprvé je mi to tady k něčemu užitečné.

Znáte to? Nic se vám nedaří, nic vás nebaví, nikoho nechcete vidět a chcete se jen zahrabat do postele se sluchátkama v uších a zapomenout na všechno. Poslední dobou mi přijde, jako bych vůbec nepatřila na tuto planetu, začíná mi docházet, že asi označení "alien" nebude tak úplně mimo.
Vrátíte se po týdnu a půl na intr, všichni jsou happy jak tři grepy a vy na ně jenom koukáte a říkáte si, jak to dělají.
Neumím se přetvařovat a je to moje největší minus. Neumím se smát, když v hloubi duše pomalu umírám. Neumím ani normálně odpovídat lidem, neumím brát věci s nadhledem a mám chuť jim vrazit, když něco neberou vážně, protože já vážně beru všechno a to je špatně. Ale co s tím?
Kde jsou ty chvíle, kdy jsem se radovala z maličkostí? Kdy jsem se usmívala na každého kdo prošel? Proč je to zase jinak?
Tyhle stavy jsou daleko horší, než nějaká zamilovanost. Myslela jsem si, že když nebudu zamilovaná, budu šťastná, ale... je to snad ještě horší. Myslím, že neexistuje člověk, který má větší bordel v hlavě než já, píše sociopatické články na blogspot, kam snad nikdo nechodí a topí se ve vlastních slzách. Čekám na den, kdy mě to zničí. I když bych nerada, aby mě to zničilo, chci, aby bylo všechno fajn, ale když už se schyluje k tomu, aby něco fajn bylo, vycouvám z toho. Třeba se to všechno změní, až za rok a půl udělám (ano, UDĚLÁM) maturitu a odstěhuju se. Nebo bude hůř.
Dnešní noc byla jasným příkladem toho, že šťastná už nebudu. Jako normální člověk jsem si šla lehnout, zavřela oči, jenže najednou jsem zase začala přemýšlet a už jsem mohla sušit polštář. Nezmohla jsem se na nic jiného, než na to, abych dvě hodiny seděla na posteli, brečela, zpívala si potichu Vergessene Kinder a v duchu si říkala, že bych měla být za svůj život ráda. Ale nejsem. Proč? Proč se nenajde nikdo, kdo by mě z toho vysvobodil?

The heart get no sleep.

Chci k sobě nějakého aliena. Který pochopí mé pocity a budeme spolu žít ve své bublině, nebudeme komunikovat se světem, budeme si připadat výjimeční a nepochopení. Budeme se smát lidem, kteří jsou všichni stejní, budeme poslouchat krále z předměstí a říkat všem, že jsou to naši kamarádi aliens z Německa. Nebo tak něco.
Samotnou mě tohle přestává docela bavit,

Love me, like we've never been hurt.

We're innocent creatures.

Ono to tu ještě funguje. Jsem tady a nevím co psát, ale strašně se potřebuju vypsat ze všeho. Právě jsem se vrátila a cítím se celkem na hovno. Zranitelně, nasraně, s myšlenkama bůhví kde a všechno dohromady. Asi to bude vzduchem. Mám v hlavě strašný guláš ze všeho co se poslední dobou děje. Všichni se rozcházejí, všichni jsou utrápení, ve stresu, nikdo nemá na nikoho čas a běží to tak pořád dokola. A život strašně plyne. A nevím proč to sem cpu.Nechápu, fakt. Nechápu ani to, že když se mě někdo zeptá, co mi je, nedokážu mu odpovědět. Není v tom nic určitého, není v tom asi ani nikdo, jen... dost blbý období.
Poslouchám zrovna už asi po milionté Kings of Suburbia. Mám strašnou chuť jít na koncert, pobrečet si jako tenkrát v Praze a jet domů a povídat o tom, jak to bylo fajn, poslouchat lidi v kupéčku, kteří se baví o grilovaných kuřatech a mít pak dalších pár měsíců depresi z toho, že je už určitě nikdy neuvidím. Jo, to bylo strašně fajn období. Když vám bylo fajn, pustili jste si alieny. Když vám zas tak fajn nebylo, taky jste si pustili alieny. A prostě jste s nimi rostli. Ale teď? Není s kým růst, nebo spíš on ten růst už skončil a teď je jen na mně, jaký život si udělám.
Mám poslední dobou nějakou krizi, co se týče mé budoucnosti. Mám strašný strach z toho, že neudělám maturitu, nedostanu se na výšku, nezvládnu to. Strašně o sobě zase začínám pochybovat, jako pár let zpátky. Možná je to tím, že vidím, jak na tu školu kašlu, ale nedokážu s tím momentálně nic udělat. Chci to zlepšit, chci se začít dívat na matiku, abych měla aspoň nějakou šanci se dostat, ale nejde to. Vím, že spojení "nejde to" je to nejhorší co člověk může říct. Ale není to, že by to nešlo, není to ani to, že nechci, jen prostě. Je to se mnou asi zlý. Byla bych ráda, kdybych zůstala naživu aspoň do konce roku.