As much as it hurts ain't it wonderful to feel?

Zase jsem se sto let neozvala. Ale věřte, měla jsem k tomu své důvody - tím hlavním je lenost. A taky to, že jsem tak trochu zapomněla, že nějaký blog mám. Vlastně dva blogy. Ale ten druhý jde do kytek úplně, jelikož jsem právě snědla kus velké pizzy. Ale zapila jsem ji vodou s citronem, to se počítá, ne?



Sled událostí od posledního článku byl následující:

Zaprvé. V únoru jsem se přestěhovala. Nikdy jsem nevěřila, že vydržím s někým víc jak půl roku, protože si moc dobře vzpomínám na mé předchozí vztahy. No, teď s tím někým už téměř čtyři měsíce žiju a co si budem, občas mi z toho hrabe. Oběma nám z toho hrabe. Ale naštěstí je tady právě ta pizza z úvodu. A videa, kde hadi požírají jiná zvířata.

Zadruhé. V březnu to přišlo. To, na co jsem čekala dlouhá léta. Setkání s Evanescence. Povím vám, že se vzpamatovávám dodnes a občas žiju jen z objetí, které mi Amy dala a ze slov, která mi řekla. Už jsem to sice zmiňovala na všech sociálních sítích, ale opravdu jsem po tom setkání cítila pocit neskutečného vnitřního klidu (ne, já nejsem ten člověk, co v minulém článku nadával na ezožvásty, fakt!) Co bych o tom ještě řekla, celá kapela byla hrozně milá a koncert byl skvělý. I když jsem tam původně šla sama, na meetku jsem potkala skvělé slečny, takže jsem si to parádně užila. S Evanescence vlastně souvisí také to, že jsem se nechala potetovat jejich logem a ani jednou toho nezalitovala a co nejdřív se chystám na další tetovačku.

Zatřetí. Celkem nedávno jsem zjistila docela vážnou věc, a to tu, že můj obor na vysoké škole nesplňuje má očekávání, nebaví mě to a do školy chodím znechucená, tak jsem se rozhodla netrápit se a ani se nezkoušet drtit na zkoušku z matiky, která se se mnou táhla už z loňska. Moje nová přihláška putovala už v zimě na fakultu životního prostředí a ani nevíte, jak moc se do školy těším. Sice mě nejspíš položí chemie, jelikož jsem ji měla pořádně naposled v devátém ročníku na ZŠ, z čehož mám mimochodem trauma dodnes, ale věřím si. Věřím, že to zvládnu, protože veřejná správa a a regionální rozvoj znělo sice fajn, ale můj nový obor ač tak lákavě nezní, tak v tom vidím velký smysl. A není tam matika.

No a dále už se děly jen menší věci. Pořídili jsme si zakrslého králíčka. Je to teprve pár dnů, ale už teď ho oba milujeme a já, jakožto cíťa, mám mžitky před očima, když se řekne veterinář. Ale čeká nás to už brzo, tak to budu muset přežít a dívat se, jak se to prckovi nelíbí.

Také poměrně čerstvá záležitost je ta, že mám práci. Tak dlouho jsem hledala něco, co by mě bavilo, až jsem našla. Jde o jednu poměrně známou společnost, nemají nic proti home office (což o to, že mám kancelář kousek od bytu) a práce je to poměrně kreativní a pro mě zábavná.

Jo a abych nezapomněla, stala jsem se uživatelkou jablíčkového telefonu (prý je fajn se o tom zmínit!).

Toť nejspíš vše. Na závěr zase pár fotek z mého života.

Mějte se fanfárově a buďte šťastní jako já! :)