We're so different now.

Mám pocit, že pocit méněcennosti už není jen pocit. Jakoby už nikdy nic nemělo být tak, jak bývalo. Kdyby mě to vše štvalo chvíli, neřeknu ani slovo a držím se. Je to ale čím dál horší a už mě to vlastně ani tak neštve, jako mi to rve srdce. Nevěděla jsem, jestli se tady vůbec na něco takového rozepisovat, ale vlastně neexistuje člověk, který by mě vyslechl. A upřímně? Ani s tím nikoho otravovat nechci, protože vím, že problémy by se měly řešit přímo.

Nevím, jestli jsem na tohle moc srab, nebo se toho tolik bojím. Nedávno jsem četla mou oblíbenou povídku, když v tom jsem narazila na větu, která celou mou situaci vystihuje. Tolik jsem ji chtěla zkopírovat a dotyčným jim poslat, ale byla bych já ta špatná. A to nechci.

Cítím se fakt hloupě, když každý den zadržuju slzy a jsem strašně nepříjemná a zlá, protože se bojím, že o někoho přijdu a něco uvnitř mě se na to takhle připravuje a myslí si, že mi pak dotyční nebudou chybět. I teď, když to píšu, mám na krajíčku, protože je pro mě naprosto nepředstavitelné žít bez osob, které byly tak dlouho součástí mého života. Třeba je to mnou a nedokážu pochopit, že i dlouholetí přátelé musí jít před láskou stranou. Nevím.

Možná někomu začnu chybět, až prostě odejdu. A možná taky ne. Nebylo by to poprvé, ani naposled.