V každém případě bych ráda poprosila každého, kdo moje poslední články čte, aby to nebral jako nějaké stěžování si. Jen volám o pomoc. Do prázdna. Pomáhá mi to. Necítím se moc narušeně, ale to asi žádná narušená osoba. Vím, že to zvládnu a budu žít jako dřív. Jen ne dnes. Ani zítra.
Chce se mi křičet. Kolikrát mám chuť vyběhnout někam na pole a křičet z plných plic. A pak spustit ten vodopád slz, schovat se do něčí náruče, říkat té osobě jak jeho maličkost nenávidím a pak se rozesmát, udělat mu dle mého názoru moc slušivý rozcuch a jít zase domů.
Svět by byl tak fajn, kdyby neexistovali debilní zakomplexovaní lidé. Možná i díky nim mě dnes celý den bolí žaludek jak čert a mám chuť si ho vyrvat z těla. Na druhou stranu je to fajn, protože alespoň jednou si z těla nechci rvát srdce.
Dobře, je asi o 16 hodin později, žaludek už se uklidnil, ale moje srdce zase krvácí. Pět slov, které vás srazí znovu dolů. Bojuje ve mně zase nenávist, neskutečná zlost, výčitky a kdoví co ještě. Pravděpodobně mi není souzeno štěstí. Poslouchám Nirvanu a přemýšlím, co jsem udělala špatně a v každé chvilce, kdy zlé myšlenky odejdou se celé situaci směju jak blázen. No, proč jak.
No nic, je čas se jít učit, ta maturitní otázka sama do hlavy nenaskáče. A přísahám, že dalšího volání o pomoc vás už ušetřím. Pokud se někomu nepovede srazit mě na dno ještě víc.
Žádné komentáře:
Okomentovat