6.3.

Slibuju. Je to naposledy. Pak to tu pravděpodobně zavřu. Tenhle článek pro mě bude asi nejcitlivější za poslední dobu. Ani jeden z předchozích dvou jsem nepsala s takovým náporem slz v očích. Ani jeden nebyl psán s takovou tíhou na srdci. A ani jeden nebyl publikován s myšlenkou, že bych si dokázala sáhnout na život a mohl by být jedním z posledních. Děsím vás? Já sebe taky. A taky strašně nenávidím sama sebe. Vždy bych tuhle debilní myšlenku svedla na PMS, ale teď je to jiné. Jo, zkurveně moc nenávidím sama sebe. Nikdy nebylo mým cílem na někoho zapůsobit tím, že se budu veřejně litovat. Tak strašně jsem si vždycky přála, aby mě ostatní nechali v mé bublině, kde se cítím dobře. Ale nikdo to nedokázal pochopit a stále do mé bubliny museli rýpat, až praskla.

Vždycky jsem byla introvert. Ve školce jsem měla pár kamarádů, ale ostatní jsem nevyhledávala. Neměla jsem potřebu se bavit se všemi a takovou potřebu nepociťuji ani teď. Ale s dětmi ve školce jsem neměla problém. Nikdo s nikým neměl problém. Nikdy jsem ve školce neplakala a dá se říct, že jsem to tam milovala. Moje bublina byla neporušena.
Do páté třídy jsem milovala i základku. Škola mě bavila a já si získala nálepku, za kterou se každý v té době styděl. Nálepku šprtka. Vezlo se to se mnou, ti lidé tam se snažili každého zničit. A rýpejte si do malého, stydlivého a neprůbojného introverta. Snažila jsem se. Opravdu jsem se snažila to přecházet s úsměvem. Měla jsem kamarádky, které jsou mými kamarádkami dodnes. Uklidňovaly mě. Zbytečně. Sedmá třída. Smrt milované osoby, neustálé rýpání. Probouzející se fobie z lidí. Jak já nenáviděla, když se mi povedla napsat nejlepší slohovka ze třídy. Jak já nenáviděla, když jsem ji musela jít číst před tabuli. Nepomohlo se bránit. Nešlo se bránit tomu klepajícímu se hlasu, kolenům a všem těm pohledům. Chtěla jsem, aby mě lidé ve třídě měli radši, a tak jsem odhodila knížky do kouta, za což pykám do dnes, protože si k učení nedokážu sednout. Myslela jsem, že konec devátý třídy je vysvobozením. Že po prázdninách se ze mě stane nový člověk. Tak strašně jsem se na střední těšila. První rok jsem si myslela, že už se nikdy moje úzkosti nevrátí. Litry alkoholu mi nedělaly žádný problém, nedokázala jsem se bavit jinak a cítila jsem se jako ten nejlepší člověk světa. S odstupem času vidím jen ty stinné stránky. Nevím, co mě vlastně vrátilo zpět do reality. Nevím, jak z toho všeho ven, ale všechno je to zpátky. A milionkrát horší. Nedokážu stát před třídou, protože se bojím ponížení. Nedokážu nic. Vím, že předchozí věta je tou nejhorší větou, kterou člověk může vyslovit. Ale jen si vzpomenu na ty lidi, na to, kolik jich je, cítím tu známou nepříjemnou bolest žaludku, sucho v krku a chce se mi zvracet, křičet a umřít. Jsou rána, kdy nedokážu vstát z postele. Není to tím, že by se mi nechtělo. Jen to prostě nejde. S vědomím, že zase budete poslouchat to stejné tlachání spolužaček o ničem, že zas budete muset vcházet mezi tlupu lidí, vedle kterých se cítíte jako... Já ani nevím jak co se občas cítím. Je tolik těžké nechat člověka být? Smířit se s faktem že nebude komunikovat s okolím? Tak strašně ráda bych tohle dala přečíst všem těm, kteří mě mají za člověka, který na školu sere schválně. Není to schválně. Nebudu lhát, když řeknu, že obor, který studuju mám ráda a baví mě. Jen prostě nenávidím lidi. A svou osobu za to, že se přes to všechno nedokáže přenést a když to nemůže unést, rozbrečí se na školní chodbě. Jsem ztracený případ.

Omlouvám se vám všem, co jste to museli číst.