Come and rescue me. I'm burning, can't you see?

První pořádný brain storming je tady. Poprvé je mi to tady k něčemu užitečné.

Znáte to? Nic se vám nedaří, nic vás nebaví, nikoho nechcete vidět a chcete se jen zahrabat do postele se sluchátkama v uších a zapomenout na všechno. Poslední dobou mi přijde, jako bych vůbec nepatřila na tuto planetu, začíná mi docházet, že asi označení "alien" nebude tak úplně mimo.
Vrátíte se po týdnu a půl na intr, všichni jsou happy jak tři grepy a vy na ně jenom koukáte a říkáte si, jak to dělají.
Neumím se přetvařovat a je to moje největší minus. Neumím se smát, když v hloubi duše pomalu umírám. Neumím ani normálně odpovídat lidem, neumím brát věci s nadhledem a mám chuť jim vrazit, když něco neberou vážně, protože já vážně beru všechno a to je špatně. Ale co s tím?
Kde jsou ty chvíle, kdy jsem se radovala z maličkostí? Kdy jsem se usmívala na každého kdo prošel? Proč je to zase jinak?
Tyhle stavy jsou daleko horší, než nějaká zamilovanost. Myslela jsem si, že když nebudu zamilovaná, budu šťastná, ale... je to snad ještě horší. Myslím, že neexistuje člověk, který má větší bordel v hlavě než já, píše sociopatické články na blogspot, kam snad nikdo nechodí a topí se ve vlastních slzách. Čekám na den, kdy mě to zničí. I když bych nerada, aby mě to zničilo, chci, aby bylo všechno fajn, ale když už se schyluje k tomu, aby něco fajn bylo, vycouvám z toho. Třeba se to všechno změní, až za rok a půl udělám (ano, UDĚLÁM) maturitu a odstěhuju se. Nebo bude hůř.
Dnešní noc byla jasným příkladem toho, že šťastná už nebudu. Jako normální člověk jsem si šla lehnout, zavřela oči, jenže najednou jsem zase začala přemýšlet a už jsem mohla sušit polštář. Nezmohla jsem se na nic jiného, než na to, abych dvě hodiny seděla na posteli, brečela, zpívala si potichu Vergessene Kinder a v duchu si říkala, že bych měla být za svůj život ráda. Ale nejsem. Proč? Proč se nenajde nikdo, kdo by mě z toho vysvobodil?