Na Tarju jsem se těšila už od července, kdy jsem tak nějak omylem objednala lístky. Čas se hrozně táhl, poslední týdny ubíhaly hrozně pomalu, ale i přesto jsme se s A. dočkaly. Byla sobota, půl šesté, zvonil mi budík, ale mně se absolutně nechtělo vstávat, takže jsem z postele vylezla asi v šest, což byla chyba. Nestihla jsem si ani pořádně vyžehlit vlasy, rychle na sebe navlékla sukni a doufala, že punčochy vydrží aspoň prvních pár hodin co budeme venku. Vzala jsem taštičku s dárkama pro Tarju (hrnek s Krtkem, růžový slon a dopis) a vyrazila na nádraží. Už když jsme dojely do Olomouce, musely jsme se rozhlížet jestli neuvidíme podezřelého člověka, vypadajícího aspoň trochu tarjofilně. Nikde nikdo.
Do Zlína jsme dojely asi chvilku po desáté a šly hledat Kongresové centrum, což nám taky nějakou chvilku zabralo. Šly jsme na úplně druhou stranu, protože nám to poradil nějaký kluk, co vypadal docela důvěryhodně. Nakonec se zjistilo, že naše vlastnoručně nakreslená mapa měla vlastně pravdu a že je to skoro přes cestu od autobusáku, proč ne. Alespoň jsme si udělaly poznávací procházku Zlína:D. Po půl jedenácté jsme konečně došly ke KC a chtěly si ho obejít, abychom našly případný zadní vchod. Došly jsme někam dozadu a A. mi najednou řekla, že vepředu bylo něco, co vypadalo jako Tarja. Strašně ve mně hrklo, nevěřila jsem jí, protože.. co by tu Tarja dělala tak brzo? Vrátily jsme se, já se podívala... a ona tam stála. Stála za dveřma, točila klip a my se jenom nevěřícně dívaly. V tu chvíli ve mně bojovalo tolik pocitů, že to snad ani nejde popsat. Chtělo se mi brečet, skákat sto metrů do vzduchu, běžet za ní a obejmout ji, říct jí jak moc jí za všechno děkuju, jak moc je pro mě její hudba důležitá. V přemýšlení mě přerušil až nějaký pán, který nás poslal o kousek dál, že jsme prý v záběru. No on by nebyl den kdy nám se nestane něco trapného, myslela jsem, že aspoň tento bude vyjímkou, nevadí. Stouply jsme si o kousek dál a čekaly co se bude dít. Nakonec jsme šly dovnitř, sedly si a sledovaly Tarju jak se fotí. Dozvěděly jsme se, že se bude točit klip v garáži a že se můžeme jít podívat, tak jsme zkusily najít ten správný vchod do garáže, ale vzdaly jsme to a šly si sednout zpátky. Po chvíli za námi přišel nějaký pán s větou: "Holky, vy čekáte na Tarju, že?" Jenom jsem se na něho tak usmála a přikývla. To, co řekl potom mě dostalo úplně: "Zkusím ji na vás nějak nasměrovat, počkejte tady, do hodiny by měla jít nahoru" Tak jsme čekaly, seděly, probíraly všechno možné. Občas prošel Tarji manžel s malou Naomi, která je fakt nádherná.
A kolem jedné přišlo to nejlepší z celého dne. Setkání s Tarjou. Myslela jsem, že se mi to jenom zdá, že když ten pán přišel a řekl, že můžeme jít za ní, že si dělá jenom srandu. Že dojdeme nahoru a on řekne, že to nemyslel vážně. Jenomže.. my vyšly schody, celou dobu mlčely, vešly do dveří a ona tam seděla. Seděla tam ona, Marcelo a Naomi. Ten pán jí o nás řekl, ona se otočila a my šly blíž k ní. Usmívala se na nás a ze mě nevypadlo nic víc než jenom "Hi". Chvilku jsem tam stála jak opařená, nevěděla jsem co se děje a přísahám, stát se mi tohle s Amy, tak mě odváží sanitka nebo mě vynáší rovnou v rakvi. Nedokážu popsat jak moc silné to bylo, jaký to byl pocit když se na nás smála a najednou se zeptala: "How are you girls?" Konečně jsem ze sebe dokázala dostat víc než nějakou holou větu, konečně jsem jí odpovídala. Dala jsem jí taštičku, A. jí dala růži. Podívala se co je uvnitř, vytáhla hrnek a byla nadšená. Ta nadšená Tarja z dárečků kterou znám z videí na youtube. Viděla toho Krtka a hned nám ukazovala Naomi, která ho taktéž měla na sobě. Potom jsme se jí tak nějak zeptaly, jestli se s náma vyfotí, už mě držela, já ji a fotilo se. Potom si sedla, ptala se jestli jdeme na koncert a podobně. A pak.. pak přišla legendární věta celého dne, za kterou se mi A. směje ještě teď:D Jak jsem byla v tranzu, tak ze mě vypadlo něco nepochopitelného: "Can you hug you?" Jsem ráda že to Tarja nepochopila nějak blbě, že asi chápala moje pocity a najednou.. najednou jsem byla v objetí Tarji Turunen, mojí metalové královny. Nechtěla jsem ji ani pustit. Pak už bylo jen: "See you later, girls" Rozloučily jsme se s ní, samozřejmě tam nezapomněly nechat foťák, takže to už máme druhou trapnou situaci. Doteď se směju Tarjinému smíchu a: "Ouuu!" když jsem pro něho šla. Potom už jsme jenom pozdravily Marcela a šly se najíst.
Když jsme šly zpátky ke KC, viděly jsme někoho s kočárkem. A. se se mnou hrozně dlouho hádala, že to prostě není Marcelo s malou Naomi. No byl to on, ale už jsme ho nijak neotravovaly, ale určitě se toho bál když nás viděl, chudák. Rozhodly jsme se, že zkusíme u zadního vchodu ještě počkat na Mikea, který ale pořád nešel, tak jsme šly dovnitř, seděly, potom jsme šly ještě jednou do Mekáče a nakonec jsme skončily u nakupování, ale stejně jsme si nic nekoupily, tak jsme šly na poslední kafe, zase k zadnímu vchodu a nakonec volal můj táta a jeho kolega, že už jsou ve Zlíně, tak jsme šly za něma. Lidi postupně přicházeli, viděla jsem pár známých tváří z loňského koncertu, povídaly jsme si a čas se do sedmé hodiny zase hrozně táhl. Chvilku po sedmé nás pustili konečně do sálu, kde jsme daly sice věci na naše sedačky, ale celý koncert jsme nakonec stály, protože jsme obě malinké a určitě bychom nic neviděly a navíc.. stání je prostě lepší. Na balkoně naproti nám stálo taky pár lidí, takže jediné jsme nebyly. Překvapilo mě, že jsem tentokrát viděla snad všechny věkové kategorie. Od malých dětí až po důchodce, kteří, mám pocit, spíš přišli na orchestr než na Mikea a Tarju, ale nemusím mít pravdu, každopádně sál byl do osmi plný a my se už nemohly dočkat.
Koncert začal krátce po osmé. Jo, ještě jsem vynechala, že před koncertem jsme hrozně obdivovaly jedno nádherné, dlouhovlasé stvoření a po koncertě když stál taky u zadního vchodu taky! To ale zas odbočuju.. Začal orchestr, ještě bez Tarji a Mikea, později přišel Mike a po další písničce Tarja. Setlist si nepamatuju, protože vážnou hudbu fakt neposlouchám a byla jsem tam výhradně kvůli Tarje a říkám si, že kvůli tomu jejímu hlasu bych to i poslouchat začala. Když přišla, celý sál začal hrozně tleskat a všechno. Byla dojatá, bylo to na ní vidět. Zase děkovala česky, zase nás česky pozdravila, zase byla naprosto úžasná! Nemyslela jsem si, že budu brečet po pár písničkách. Když začala zpívat Rusalku ČESKY (!!), tak jsme se s A. chytly za ruce a užívaly si to se slzama v očích. Tarja se na nás podívala a usmála se. Nechci být naivní, ale doufám, že si nás pamatovala. Po přestávce přišla a zpívala Swanheart od Nightwish, na kterou jsem se těšila ze všeho nejvíc, odjakživa ji miluju, mám z ní husí kůži a ona jí najednou zpívala. Stála tam a zpívala. Koncert zase hrozně rychle utekl, celý ho zakončila I walk alone, kterou jsem už slyšela podruhé (ostatně Into the sun taky, ale přece jen IWA byla první, kterou jsem z její sólovky slyšela), ale i podruhé to byla nádhera, bylo to zas něco jiného než s kytarama, klávesama a tak. Po koncertě jsme ještě chvilku stály uvnitř, pak šly k zadnímu vchodu, kde jsme byly asi do půl dvanácté, nebo tak nějak. Zhruba ve dvanáct jsme jely domů a celou dobu si povídaly o jednom z nejkrásnějších dní.. 6. dubnu 2013.
A 17.října si dám Tarju znova!!!! <3 A pozítří možná... Mike Terrana? To se všechno uvidí. Každopádně by to byl nejhezčí pátek.
Žádné komentáře:
Okomentovat