Tarja Turunen (Pardubice, 14.1.2012)

Když jsem se v únoru dozvěděla, že Tarja přijede tak jsem neváhala ani chvilku, běžela za tátou, oznámila mu že jedeme na Tarju a o týden později už jsem měla lístky doma. Měsíce ubíhaly a najednou bylo 14. ledna. Nemohla jsem dospat, pořád o tom básnila a dočkala jsem se. Sbalila jsem lístky, fixy (co kdyby náhodou), hřeben (vy nemáte péči o ofinu?), něco pro Tarju a v jednu jsem konečně nasedla do auta. Pustili jsme si Tarju, pořád jsem básnila o tom jak se těším, ale v duchu jsem se tak trošku bála. Vysvětlím situaci - nikdo se mnou nechtěl jet, takže jsme jeli sami s tátou, ale tomu se nechtělo čekat tak dlouho před halou, protože na ty přední řady není. O půl čtvrté jsme dojeli do Pardubic, navlíkla jsem na sebe druhou mikinu, rádoby hřející kabát a šla jsem k hale. Bylo tam kolem.. 20 - 30 lidí, takže to bylo vcelku fajn.

Chtěla jsem se přiškvařit, tak jsem si vyhlídla nějakou paní, která byla taky sama, ale když na mě spustila anglicky tak jsem se jí jenom omluvila a radši se otočila. Nakonec se mě ujalo několik hodných duší, se kterými jsem strávila zbytek dne. K lepším lidem jsem se přidat nemohla. Všichni kolem nás řešili Tarju, Nightwish a Marcela, ale my jsme se smáli nechutným vtipům, P. strčil flašky od piva do křoví, strašně nás rozesmívalo když o to někdo zakopl, cpal se před nás tlustej chlap kterýho jsme potom už odmítali pustit, nacpali jsme se na sebe a když jsme se dozvěděli že půjdeme úplně jiným vchodem tak jsme se sami málem v tom křoví zabili. U druhého vchodu už jsme neměli kroužek, ale byli jsme na sobě namáčknutí jak sardinky, jakási hrozně důležitá paní na nás řvala ať stojíme v klidu (nechápu proč se cpe dopředu, potom se diví :D), doufali jsme že nebude v naší blízkosti (no v mojí nebyla, nevím jak u ostatních) a když se otevřely dveře bylo to něco naprosto nesnesitelnýho. Naštěstí jsem v tý tlačenici byla celkem vepředu (děkuji, P.) takže jsem doběhla na jedno z posledních míst v první řadě. Možná to byla chyba, protože jsem hodinu musela poslouchat kecy nějakýho rozmazlenýho spratka co tam buzeroval svoji mámu. Ikdyž, ta mě namíchla hned potom taky když si hned vedle mě zapálila a tou rukou si máchala jak... nevímco. Potom zase začala kecat její drahá dceruška a já myslela že se nahnu a vlepím jí. :D

Kolem osmé se konečně začalo něco dít. Na podium přišli italští Hollow Haze. Zezačátku to znělo hodně dobře, akorát zpěvák mi byl nesympatický, ale když měli všechny songy na jedno a to samé (ne téma, ale melodie byly všude děsně podobné.) tak mě to přestalo trochu bavit. Ale na poslechnutí jednou za čas to určitě je. A ještě jedna maličkost.. měli nádhernýho basáka a klávesáka, tak. Skončili kolem 20:45? Nevím, na hodiny jsem se už vůbec nedívala. V hlavě jsem měla jedinou myšlenku a to tu, že za čtvrt hodiny uvidím Tarju Turunen v celé své kráse. Začali pro ni chystat podium. Ty minuty utíkaly hrozně pomalu. Ještě ke všemu jsem měla hroznou žízeň a zásadně si neberu na koncerty pití, protože vím že mi ho seberou, ale tady najednou pouštěli i s pitím. Když se daří....

Najednou byla tma a na podium začali přicházet kluci. Nevím přesně v jakém pořadí, tak to tu nebudu psát abych nekecala. Christian začal hrát. Kdyby moje oči mohly svítit tak prosvítí celou halu, protože jsem tam byla určitě nejšťastnější člověk. Začalo Anteroom of Death, Tarja se vynořila za plachtou s maskou na obličeji (očích no.. nějak si to představte, nešlo to vyfotit.), začala zpívat a já si uvědomila, že stojí konečně předemnou. Po tolika letech co ji obdivuju. Nevěděla jsem jestli se smát nebo brečet, vybrala jsem si první možnost a když spadla plachta a Tarja sundala masku tak mi úsměv oplatila. Užívala si to a ikdyž jí bylo špatně, nebylo na ní nic poznat. Po AOD její roztomilou češtinou řekla: "Dobrý večer, jsem ráda že jsem zpátky v.. Pardubice". Konečně jsem ji slyšela mluvit česky naživo. Byla tam ta nejlepší atmosféra, křičeli jsme a bylo nám jedno že nebudeme mluvit. Další byla Lost Northern Star, kterou jsem do koncertu moc nemusela, ale po něm... úplně. :) Pak česky poděkovala. Co bylo další.. Naiad? Úplně mi vypadl text, takže jediný co jsem křičela bylo "What lies beneath..." :D Už druhý koncert u kterého jsem měla výpadky paměti. Fakt jsme si to užívali a když další byla I walk alone, tak jsem myslela že umřu. Strašně jsem si ji přála slyšet a splnilo se to. Odzpívala jsem ji celou s Tarjou a nejvíc jsme všichni přidali na hlase u refrénu když nás to Tarja nechala zazpívat. Následující Dark Star jsme si užili snad ještě víc a já si přála aby to nikdy neskončilo. Kašlala jsem na sucho v krku, byla přede mnou Tarja a to stačilo. Následovalo Mikeovo sólo. Ten chlap je prostě borec. Obdivuju ho. U Little Lies se mi vybil foťák, takže jsem byla odkázaná na mobil a nejvíc mě naštvalo, že po koncertě byla ta baterka zas plná. No nevadí, aspoň jsem si to víc užila. Potom byla nová Into the sun, která mě moc nezaujala, ale potřebuju si to zase jenom naposlouchat. 

Myslím, že potom byl akustický set, který mě uchvátil. Fakt nádhera. Nejlepší bylo, jak Tarjuša málem spadla ze židle, okomentovala to a  my se smáli. Dobře zpátky k akustice. První byla Rivers of Lust, která je mojí třetí nejoblíbenější z WLB, takže mi zase udělala radost. Minor Heaven a Montanas de Silencio jsem skoro ani nepostřehla, ale Sing for me mě skoro až rozbrečela. Tolik ji miluju a ona ji najednou zpívá pár metrů ode mě. Další byla I feel immortal, Tarja hrála na klavír, chtěla jsem zpívat s ní, ale už jsem byla skoro bez hlasu, takže jsem si zpívala pro sebe. Předposlední byla další nová Never enough, na kterou se nejlíp skáče a kterou budu z nového alba určitě mít nejradši. No a poslední In for a kill. Už mě bolela ruka, ale pořád jsem nechtěla konec. Takže začalo velké skandování "Tarja, Tarja, Tarja!" A vrátila se s přídavky. První byl Where were you last night. Jen škoda že místo toho nebylo Nemo :( Tak ho bohužel uslyším až v dubnu v podání Anette. Teď už opravdu předposlední bylo Die Alive, kdy jsme skákali a zpívali snad všichni, Tarja se smála, skákala a potom začala děkovat. Řekla, že se tu cítí jako doma, což mi vyrazilo dech a vehnalo slzy do očí, takže jsme ji odměnili křičením "Kiitos, kiitos, kiitos" :) Potěšilo ji to. Bylo to na ni vidět. Je to zlatíčko, ten její úsměv bych vyměnila za cokoli. No.. A poslední byla Until my last breath, kdy jsme zpívali a skákali stejně jako u DA. Přišlo mi to tak strašně krátké, klidně bych si to zopakovala. Mike rozházel paličky, všichni se ukázali a najednou odešli. 

Šla jsem ještě čekat k zadnímu vchodu, ale o pár minut později jsem se dozvěděla že už je Tarja v buse. Chtěla jsem počkat alespoň na Mikea, ale taky mi nebylo už nejlíp, měla jsem žízeň a hlad tak jsme jeli domů. Tátovi se to líbilo takže jsme byli spokojení oba. A příští rok to rozjedeme znova! :') 

 Děkuji za pozornost.

N.